JOSEF ŠÍMA: Mezi (dvěma) světy

Josef Šíma (1891-1971) patří k předním osobnostem moderního umění. K okolnostem, které formovaly nezaměnitelnou podobu jeho tvorby, je třeba přiřadit i fakt, že se pohyboval mezi různými světy; platí to nejen geograficky, tedy v přechodech mezi českým a francouzským prostředím, ale také umělecky, konkrétně ve svébytném propojení malířství a poezie. V jeho výtvarné činnosti se tak prolnula východiska českého umění s podněty mezinárodní umělecké komunity Paříže, vedle toho se jeho výtvarný jazyk utvářel v souvislosti s dadaistickou a surrealistickou poezií a dokonce i s literárněvědným zkoumáním její jazykové struktury. Klíčovým obdobím pro Šímu byla první polovina dvacátých let, kdy se vedle členství v české avantgardní skupině Devětsil aktivně zapojil do dynamického pařížského uměleckého života. Jedna ze stěžejních kapitol výstavy a katalogu se proto zaměří na Paříž dvacátých let a na Šímovy pařížské kontakty (např. František Kupka, Piet Mondrian, Max Ernst, Jean Arp) i na výstavy, které ho oslovily (např. Giorgio de Chirico, Yves Tanguy).

Šímova tvorba jako taková byla vícekrát reflektována u nás i v zahraničí, ale dosud chybí hlubší komparace nejen se jmenovanými umělci, ale také s díly francouzských básníků, s nimiž se přátelil, zejména s Georgesem Ribemont-Dessaignesem a Pierrem Jeanem Jouvem, jejichž imaginace byla srovnatelná se Šímovými specifickými a jedinečnými malbami s mnoha vrstvami významů. Neprozkoumané jsou rovněž jeho kontakty s okruhem ruských umělců v Paříži, působících nejen v oblasti malířství a sochařství, ale i divadla, tance, hudby, kabaretu a nonsensové poezie. Existuje ještě jedna zásadní vazba: nejpozději v roce 1925 se Šíma v Praze seznámil s členem Pražského lingvistického kroužku Romanem Jakobsonem a jeho lingvistickými výzkumy znaku, detailními analýzami jazyka poezie a konceptem struktury jakožto dynamického souboru vzájemných vztahů uvnitř daného systému, což také ovlivnilo jeho malbu. Propojení všech jmenovaných zdrojů se ukazuje jako zásadní krok pro utváření dalšího Šímova díla dvacátých a třicátých let, které bylo postaveno na principech imaginace a básnické mnohovýznamovosti. Interpretace jeho obrazů, kreseb a grafik z tohoto období, inspirovaná strukturalistickými analýzami, se zaměří na vybraná témata jako jsou kombinace daného repertoáru prvků, vrstvení motivů, zdvojování a opakování či sestavované znakové krajiny, pojetí prostoru, role fragmentu a torza.

Kromě zásadních Šímových obrazů a kreseb výstava výběrově připomene ve vzájemném dialogu také další osobnosti tehdejší české i zahraniční výtvarné scény (jsou to např. Karel Teige, Jindřich Štyrský, František Muzika, Jan Zrzavý, František Kupka, Piet Mondrian, Francis Picabia, Max Ernst, Giorgio de Chirico). 

Pro realizaci tohoto náročného výstavního projektu se počítá se zápůjčkami zhruba dvou desítek významných českých veřejných i soukromých sbírek (NGP, MG, GASK, GHMP, PNP, AJG, GMU v Hradci Králové, GU Karlovy Vary ad.) a také se zastoupením sbírek zahraničních (Bibliothèque nationale de France, Kunstmuseum Basel, Staatsgalerie Stuttgart aj). 

Autorka koncepce Alena Pomajzlová přednáší na Semináři dějin umění Masarykovy univerzity, kde se zabývá se českým moderním uměním a jeho vztahy se zahraniční tvorbou. Projekt připravuje ve spolupráci s Markétou Theinhardt z pařížské Sorbonny, která se věnuje českému a francouzskému umění a v minulosti zpracovávala zejména dílo Františka Kupky, a Tomášem Glancem z Universität Zürich, jenž se bude věnovat souvislostem s analýzami poezie Romana Jakobsona.