Anatomie skoku do prázdna. Rok 1968 a umění v Československu
Pražské jaro, invaze a začátek normalizace ve výtvarném umění
Rok 1968 je rokem kulminace jak tzv. obrodného procesu v československé společnosti, tedy snah o jeho demokratizaci a postupné vyvázání se z vlivu Sovětského svazu. Toto období je známé jako Pražské jaro — tedy tzv. obrodný proces, který měl demokratizovat jak vládnoucí Komunistickou stranu Československa, tak rozhodovací procesy v celé společnosti.
Obdobně je tato doba také vyvrcholením emancipace československého umění, které se začalo sebevědomě zapojovat do mezinárodních struktur umělecké scény. Reaguje nebo předjímá všechna důležitá témata a přístupy – novou geometrii, novou figuraci, konceptuální umění a umění akce. Podobně se uvolnila celá společnost – dobová média svědčí o docela jiném klimatu, než jaký společnost svazoval začátkem 60. let.
Výstava Anatomie skoku do prázdna je soustředěna na léta 1966 až 1973. V pěti částech ukazuje změny, jimiž Československo prošlo v krátkých pěti letech – od společnosti, která se začínala chovat jako občanské společenství západního typu, přes společnost šokovanou absurdní invazí vojsk Varšavské smlouvy, a o pět měsíců smrtí Jana Palacha až po společnost rezignovaně přijímající normalizační restrikce.
Výstava představuje více než 140 děl, jejichž vznik přímo souvisí s událostmi této doby nebo jsou podvědomou reakcí na situaci v Československu. Jako téměř okamžitá reakce na okupaci vzniklo několik výtvarných děl (např. práce Jiřího Koláře, Zbyška Siona, Vladimíra Jarcovjáka, Juliuse Kollera a dalších), ale v průběhu druhé poloviny roku 1968 i 1969 se objevila další, která na absurditu okupace a na šok a zklamání reagovala i v abstrahované či symbolistní podobě (Jitka a Květa Válovy, Karel Nepraš, Julius Koller, Mikuláš Medek…), vznikla i řada prací reagující na smrt Jana Palacha, mezi nejznámější patří práce Olbrama Zoubka a Václava Boštíka, ale vystaveny budou i pozoruhodné plastiky, jako například sochaře Zdeňka Šimka. Závěr výstavy tvoří Cesta k normalizaci, ukazující deziluzi, vztek ale i stažení se do sebe sama, do soukromého světa, což bylo typické pro období sedmdesátých let a obrovsky kontrastující s živou dobou Pražského jara. Výstava představí zároveň klíčové práce slovenských autorů, vedle už zmíněného Juliuse Kollera jsou to zejména díla Jozefa Jankoviče, který v rozsáhlých plastikách a kresbách je autorem jedinečným způsobem vizualizující dobovou atmosféru.
Výstavu v Západočeské galerii v Plzni (červen – září 2018) a její reprízu v Museu Kampa (duben – červen 2019) doprovází publikace zabývající se stejným tématem, vydaná v nakladatelství Bárta & Bárta v Lomnici nad Popelkou. Publikace je vydána s českým a anglickým textem, ZČG je spoluvydavatelem.
Pro Západočeskou galerii představuje téma roku 1968 pokračování v dramaturgické lince, která se dotýká tématiky totalit – navazuje například na předchozí projekt Tenkrát v Evropě – Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953. Museum Kampa se dlouhodobě zabývá uměním 2. poloviny 20. století, včetně tvorby emigrantů, kteří vzhledem k situaci nastavší po invazi emigrovali do zahraničí. Výstava představuje vůbec první shrnutí problematiky, dílčím způsobem zpracovávané v dílech historiků popřípadě v monografických pracích (výstavách i katalozích) o jednotlivých autorech výtvarnících.
Výstavu doprovází řada doprovodných programů, konkrétně je reflektován odraz Pražského jara a srpna 68 ve filmu a populární kultuře (zejména populární hudba), autorská čtení dobových textů popřípadě deníkových záznamů, přednášky, aj., řada aktivit je zaměřena přímo k 21. 8.
Záštitu nad výstavou převzali Ilja Šmíd, ministr kultury České republiky, Josef Bernard, hejtman Plzeňského kraje, a Martin Zrzavecký, primátor města Plzně.
