TENKRÁT V EVROPĚ. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953

Čtyřicátá léta – až apokalyptické období dvou totalit a války, doba nesvobody a neustálého nebezpečí, statisíce uprchlíků proudících napříč Evropou i mimo ni a přitom je nikde nikdo nechce, miliony odvlečených a zavražděných. A umění? Jediné místo skutečné tvůrčí svobody zůstává v umělci samotném, v jeho touhách i zlobě.

Pod tlakem válečných konfliktů a mnoha dalších život ohrožujících podmínek je ve světě podle odhadů na útěku z domovů 65 500 000 lidí. Je to největší počet uprchlíků od druhé světové války. Stejně jako tehdy se lidé snaží dostat do bezpečnějšího světa, zachránit život sobě a svým rodinám, stejně jako tehdy je nikdo nikde nechce. Za masou lidí, v níž každý je významný a zároveň bezvýznamný, se skrývají dramatické osudy. O tom je výstava Tenkrát v Evropě. V letech 1938–1953 došlo k největším nedobrovolným přesunům Evropanů v dějinách. Jejich původcem i vykonavatelem byla zrůdná nacistická ideologie a po válce nástup dalšího totalitního režimu, tentokrát komunistického.

Dodnes historici odhalují lokální a individuální dramata, o nichž se nevědělo nebo na která se v rámci celkových hodnocení událostí zapomnělo. S vědomím, že každé z nich fatálním způsobem zasáhlo do života konkrétních lidí, bylo v možnostech výstavy pouze symbolicky připomenout několik proudů těch, kteří se jim snažili uniknout. Zároveň však nebylo možné pominout přesuny milionů Židů, Romů, politických vězňů a válečných zajatců násilně transportovaných do vyhlazovacích táborů.

Pohyb mas lidí, proudících ve čtyřicátých letech Evropou, zpřítomňujeme amatérskými fotografiemi, tedy tak, jak k nám proniká úděl současných uprchlíků. Tehdy jsme to byli MY, nyní jsou to ONI, osobní příběhy lidí jsou stejné. Podobnou vyostřeností se vyznačují i umělecká díla, která společně s fotografiemi vytvářejí duální strukturu výstavy. Fotografie zaznamenávají dramata, v nichž jedinec je manipulován a stává se součástí anonymního davu. Umělecká díla z anonymity vystupují, deklarují osobní svobodu, vzpírají se manipulaci a oslovují konkrétního člověka. Skutečnost transcendují a posouvají do zobecňující polohy.

Záměrem výstavy je ukázat, že dějepis umění je disciplína, jejíž smysl se naplňuje tím, že má co říct k přítomnosti. Patří k paradoxům dějin, že to mohou být právě čtyřicátá léta – až apokalyptické období dvou totalit a války, která vykazují řadu znovu aktuálních znaků, jež však dnes máme sklon přikládat výhradně jiným než evropským kulturám. Z nich, s evropskou, mnohdy arogantní distancí, nejvýrazněji vnímáme nekonečné a pro nás neindividualizované proudy uprchlíků z válkou destruovaných území. Zapomínáme, že něco podobného zažila Evropa právě ve čtyřicátých letech.

Čtyřicátá léta – doba nesvobody a neustálého nebezpečí, statisíce uprchlíků proudících napříč Evropou i mimo ni a přitom je nikde nikdo nechce, miliony odvlečených a zavražděných. A umění? Jediné místo skutečné tvůrčí svobody zůstává v umělci samotném, v jeho touhách i zlobě. Proto se výstava zaměřuje právě na tyto dva aspekty. Umělecká díla vybraná bez zřetele na jejich skupinovou a další příslušnost, zato ale s vyhraněně soukromým až provokativním postojem ke světu, k jeho odvěkým, tehdy však bezskrupulózně ničeným hodnotám, budou prezentována přímo na pozadí co největšího množství malých dobových dokumentárních fotografií prchajících a násilím odvlečených davů lidí – mladých, dětí, starých, nemocných…, a vizualizována uspořádáním do grafů se statistickými čísly.

Výstava je obrazovou esejí o zachování osobní integrity v krajní existenciální situaci.

Na výstavě je zahrnuto téměř šedesát uměleckých děl od více než třiceti umělců (Jan Kotík, Jiří Kolář, Alén Diviš, František Hudeček, Bohumír Matal, Josef Čapek, Josef Istler, Mikuláš Medek, Stanislav Podhrázský, Kamil Lhoták, Zbyněk Sekal, Bohdan Lacina a další), včetně zastoupení fotografů, jako jsou Vilém Reichmann, Jan Lukas, Josef Sudek či Jiří Toman.
Umělecká díla z 30.–50. let minulého století (obrazy, kresby, koláže a konfrontáže, fotografie, plastika) jsou ve výstavě zcela jedinečně instalována v konfrontaci s více než 150 dokumentárními fotografiemi ze stejného období, vytištěnými na opálovém plexiskle a doplněna uměleckou projekcí „Síla kontextu“ od současného autora Tomáše Svobody.

Kapitoly výstavy:
1. Emigrace německých antifašistů do Čech
2. Uprchlíci ze Sudet
3. Uprchlíci před nacismem
4. Transporty Židů, Romů a politických vězňů
5. Vysídlení Němců
6. Osidlování pohraničí
7. Uprchlíci před komunismem

Autoři: Hana Rousová, Marie Klimešová, Zbyněk Baladrán
Kurátorka: Marcela Štýbrová
Architekt výstavy: Zbyněk Baladrán
Grafické řešení: Adéla Svobodová
Úprava fotografií: Radek Typovský 
Jazyková redakce: Lenka Jindrová
Anglické texty: Eufrat Group s.r.o.
Instalace: Jan Jirka, Jaroslav Pašek, Miroslav Tázler
Řezaná grafika: Jakub Čermák
Doprovodné programy: Jiří Hlobil, Marcela Štýbrová

Díla na výstavu zapůjčili:
Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Česká tisková kancelář, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Maldoror, Galerie Moderna, Galerie moderního umění v Hradci Králové,  Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, Galerie Středočeského kraje, Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Galerie Zlatá husa, Galerie Ztichlá klika, Městské muzeum Chotěboř, Moravská galerie v Brně, Museum Kampa, Muzeum města Brna, Oblastní galerie v Liberci, Památník národního písemnictví, Profimedia.CZ a.s., Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Státní okresní archiv Domažlice se sídlem v Horšovském Týně,  Státní okresní archiv Liberec, Východočeská galerie v Pardubicích, Západočeská galerie v Plzni, Západočeské muzeum v Plzni, soukromí sběratelé a archiv autorek.

Projekt byl realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Státního fondu kultury České republiky.