Jiří Patera (1924–2003). Retrospektiva

Rozsáhlá retrospektiva připravená u příležitosti stého výročí narození Jiřího Patery (1924–2003) poprvé představuje dílo významného, ale nedoceněného plzeňského výtvarníka v celé jeho šíři. Oproti předchozím Paterovým retrospektivám, které se soustředily především na jeho vrcholné období začínající na konci šedesátých let, kdy vlastní cestou dospěl k osobitému abstraktnímu stylu, se současná výstava věnuje i dalším polohám jeho tvorby. Ta prošla v padesátých a šedesátých letech několika etapami, které těsně sledují vývoj českého umění. Po roce 1968 se v Paterově tvorbě prosazuje ještě druhá, figurativní linie jeho malby, která až do začátku osmdesátých let tvořila její podstatnou část. Zčásti byla vynucena výtvarným provozem normalizace, který vyžadoval realistický projev (z tohoto důvodu ji sám autor později nechtěl příliš vystavovat), zčásti ale vznikala autonomně a tvoří tak zajímavý doplněk hlavního směru Paterovy tvorby.

Jiří Patera, osobním nastavením plachý introvert s mimořádně širokým kulturním rozhledem, byl typem umělce zcela soustředěného na umělecké problémy nadčasové povahy. Přestože působil v progresivním prostředí Pedagogické fakulty v Praze, kde byli jeho nejbližšími kolegy Zdeněk Sýkora a Kamil Linhart, a několikrát se dotkl celostátního kontextu českého umění, nikdy se mu do něj nepodařilo vstoupit natrvalo. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že doba, v níž si svůj originální malířský projev vytvořil, se kryje s nástupem normalizace, která přinesla omezení výstavních možností a konec svobodné kritiky. Tehdy tu nebyl nikdo, kdo by tento pozoruhodný posun v Paterově tvorbě zaznamenal, ocenil a představil, navíc když se umělec po snížení a později i vynuceném konci pedagogického úvazku v Praze stáhl do plzeňského ústraní. Zde začal vést kroužky pro amatérské malíře, doprovázené letními plenéry. Svou charismatickou osobností i malířskou metodou založenou na barevné výstavbě obrazu ovlivnil mnoho mladých malířů, již se později prosadili na výtvarné scéně. Vznikl zde fenomén tzv. Paterovy školy, který se ve výtvarném prostředí západních Čech projevoval ještě dlouho poté, co tyto kroužky skončily. Tato silná radiace jeho tvorby je dalším důvodem, proč stojí za to vracet se k ní i dnes.