LUDMILA PADRTOVÁ / Gesto, pohyb. barva. Dílo 1951-2013

Vůbec první monografie malířky a kreslířky Ludmily Padrtové (*1931) vychází díky zájmu o objevování zapomenutých či neprávem opomíjených umělkyň, jež přispěly něčím podstatným do vývoje českého moderního umění.

Kniha byla vydána u příležitosti první retrospektivní výstavy Ludmily Padrtové konané v Západočeské galerii v Plzni a shrnuje dosavadní stav bádání o mimořádné umělkyni, která v druhé polovině 50. let minulého století téměř v utajení vytvořila pozoruhodnou kolekci obrazů a především kreseb, jež lze zařadit do širokého proudu poválečné lyrické abstrakce. Její tehdejší významné úsilí na poli abstrakce však upadlo velmi záhy do zapomnění, neboť autorka se již v roce 1961 rozhodla svoji tvorbu ukončit a v následujících letech značnou část své práce rozdala či zničila. Víceméně torzo jejího raného díla, čítající dnes asi 40 obrazů a cca 250 kreseb, objevil až v roce 1996 teoretik umění Jiří Valoch.

Počátky autorčiny soustavné výtvarné práce se datují do roku 1951, kdy při toulkách v okolí Prahy začala vytvářet kresby suchým pastelem formátu A4. Za podpory Jiřího Padrty a jeho přátel se v letech 1951–1954 její snaha o zachycení krajiny postupně posunula od napodobivé formy k čím dál většímu uvolňování kompozice a také kreslířského rukopisu.

V roce 1955 nastává druhá fáze její tvorby. Vdala se za Jiřího Padrtu a ve volném čase se začala zabývat malbou obrazů, námětově navazujících na dřívější práce. Převážně přírodní scenérie se vyznačují expresivním výrazem i barevností, prozrazující malířčin vztah k expresionismu a částečně i fauvismu.

Léta 1956–1960 se kryjí s třetí, vrcholnou fází její tvorby z 50. let, v níž syntetizovala nabyté malířské a kreslířské zkušenosti. Vedle Vladimíra Boudníka tak Padrtová během pěti let vytvořila natolik pozoruhodné dílo, že je dnes odborníky považována za ústřední postavu počátků českého informelu.

V roce 1956 nejprve ještě malovala barevně i tvarově redukované krajiny. Vzápětí se ale skrze znakové transformování skutečnosti definitivně odpoutala od reflexe vnějškově viděného a namalovala jeden z klíčových obrazů své abstraktní tvorby – Bez názvu (Žlutý), v němž se pravděpodobně poprvé v její malbě objevuje dialog mezi barevnými skvrnami či ploškami a volně vedenými liniemi. Tento princip pak Padrtová rozvinula v obrazech a kresbách z následujícího roku. Vedle toho ale vytvářela na nešepsovaná prostěradla či cíchy, které namáčela do vody, jemné kresby-malby, v nichž svobodně kombinovala tuš se suchým pastelem, ale také třeba kávou či rzí, případně olejem – Bez názvu (Damoklův meč).

V roce 1957 vznikly její vrcholné, informelní obrazy, založené na principu maximálního uvolnění gesta a barvy tak, aby obraz zároveň vyvolával dojem volného pohybu v prostoru – Bez názvu (Hnědý), Bez názvu (Modrý). V těchto plátnech se mimo jiné projevuje autorčin hluboký vztah k vážné hudbě – Bez názvu (Zelený / Svěcení jara).

V letech 1958–1960 se umělkyně nadále věnovala dalším experimentům v pracích na papíře. Novum v jejím bohatém výrazovém rejstříku představují koláže a v roce 1960 barevné tušové kresby na savém papíru. V malbě místo klasického oleje začíná v téže době používat lité acetonové barvy. Koncem roku 1960 pak vytvořila cyklus asi 10 obrazů nazvaný Pomsta informelu. Tímto cyklem autorka ukončila na dlouhá desetiletí výtvarnou práci.

K tvorbě se vrátila až po padesáti letech, v roce 2011, kdy na popud galeristy a sběratele Milana Mikuše začala kolem poloviny února opět kreslit.

V souladu se svým výtvarným ustrojením nejprve víceméně navázala tam, kde kdysi přestala, ale zároveň už od počátku nové etapy její tvorby můžeme pozorovat, že její současné práce mají poněkud jiný ráz. Vyznačují se duchovní usebraností a mnohdy barevnou jemností, přestože kreslířka – na rozdíl od raných kreseb – s oblibou používá pro světelně třpytivé vyznění suchého pastelu výrazně barevně tónované papíry. Autorka sama se však o nových kresbách vyjadřuje s pro ni typickým humorem tak, že vlastně neumí kreslit, ale že „kresbu nalézá“. Tento její výrok bychom mohli chápat jen jako bonmot, nebýt toho, že své kresby velmi často skutečně komponuje pomocí výřezů. To ovšem jenom potvrzuje její mistrovské umění sdělit prostými prostředky cosi velmi podstatného a jinak nevyslovitelného o našem bytí.