Aleš Najbrt / STONES
Aleš Najbrt se za léta působení v oboru zapsal v myslích těch, které nenechává vizuální úroveň veřejného prostoru lhostejnými, jako dlouholetý autor grafického designu karlovarského filmového festivalu, vynikajících městských i firemních stylů, stejně jako mnoha plakátů a knižních úprav.
V posledních několika letech se však opakovaně vrací také k volné tvorbě, kterou se zabýval zejména v době svých vysokoškolských studií a krátce po nich. Středem jeho zájmu byla vždy kaligrafie, tedy písmo nahlížené optikou obrazu, jenž není čitelný v módu renesančních a barokních skriptorií ani čínských a japonských mistrů kaligrafie, ale obstojí jako abstraktní obrazy, které mají blíž ke gestické tvorbě Hanse Hartunga než ke „krasopisu“ listin, jejichž primární účel byl a je jiný.
S mistry asijské kaligrafie sdílejí Najbrtovy tisky důraz na gesto a meditativnost, jejich provedení však není podvázáno celou řadu předepsaných doteků a úderů štětcem na podložku, na níž vznikají. Evropská tradice, ve které se zde kaligrafie pěstovala, je sice na hony vzdálená oné asijské, srostlé s tušovou malbou, obě však mají nečekaně mnoho společných, byť převážně vnějších znaků.
Gestická lavírovaná kresba je dobrodružstvím bez záruky. Záměr, trénink, dokonce ani dlouhodobá cvičení nemohou zaručit, že „naostro“ se vše povede tak, jak si autor představoval – v ideálním případě pak dokonce tak, jak si ani představit nedovedl. Na výstavě se představí autorské litografie, které vznikají unikátní technikou – tonerem rozmíchaným v lihu. Tímto médiem autor kaligrafuje japonskými štětci a nově také plochými křídami; výsledná kresba je po zaschnutí na kameni fixována acetonovými parami, následně vykryta arabskou gumou a zatřena mastnou barvou. Tento proces se opakuje tak dlouho, dokud není kresba dostatečně mastná, tedy připravená k tisku.
Lapidárnost gesta závisí pochopitelně i na formátu kamene, který autor použije. Je snad zřejmé, že pro zachycení „podrobnější zprávy“ je větší formát výhodou. Nejmenší kameny, které Najbrt používá, mají rozměr 64 × 60 cm, největší pak 100 × 70 cm.
Aleš často zdůrazňuje, že odmítá cokoliv vysvětlovat. Tvarosloví, za nímž se skrývá poněkud nadneseně řečeno „poselství“ jeho grafických listů, si má každý vyložit po svém a řádně při tom popustit uzdu fantazii. Tak může s jeho prací zažít nečekaná dobrodružství a učinit objevy, se kterými vůbec nepočítal. Tím se dostane do podobné situace, jakou tu a tam zažívají tvůrci grafických listů, která jim dovolí zahlédnout skutečnost z neobvyklého úhlu pohledu, neboť je nenásilnou formou přiměje ke změně zažitého pozorovacího stanoviště.
Zbývá dodat, že k tomu, aby se z Najbrtových kaligrafií mohl divák radovat stejně jako sám autor, je třeba otevřené mysli, která umožní vidět nebo objevit souvislosti v tom nejširším slova smyslu nečekané. Jde tedy opět (jako ostatně vždycky) o kontext, jehož vědomí činí náš složitý svět alespoň trochu přehlednějším.
Karel Haloun
