Vznik Československa 28. října 1918 představoval pro regionální umělecký život silný podnět. Demokratický étos samostatné republiky vyzýval k emancipaci regionální kultury, kterou centralistický, hierarchizovaný kulturní model monarchie přehlížel.
Pražské jaro, invaze a začátek normalizace ve výtvarném umění
Luboš Drtina patří k autorům, kteří významně ovlivnili užitou grafiku. Jeho precizní a výrazově nezaměnitelné knižní, časopisecké a jiné grafické úpravy citlivě reflektují literární hodnotu upravovaných titulů (viz autorova bibliofilská edice, v níž vychází především poezie), a současně vycházejí z osobitého názoru formovaného vlastní volnou tvorbou a autorskými knihami.
Výstava vznikla v souvislosti s mezioborovým sympoziem konaným tradičně v Plzni. Název jeho 38. ročníku zní: "Pochopit vteřinu. Čas v kultuře 19. století". Výstava ukazuje několik podstatných kapitol této obsáhlé a zásadní problematiky lidského vnímání a zobrazování, které se právě v 19. století radikálně měnilo.
Výstava se pokouší mapovat proměnu expresivních struktur lidského těla v umění v posledních 120 letech. Idea výstavy se opírá o pojem „formulí patosu“, jímž Aby Warburg označoval umělecké reprezentace vypjatých emocionálních stavů. Termín však lze použít obecněji k postižení výrazového repertoáru (zobrazeného) lidského těla.
Eucharistie je jedna ze základních součástí křesťanského kultu, při kterém se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista přijímáním vína a chleba a vzdávají se díky za spasení. Díky výjimečnému a zásadnímu postavení v křesťanském životě eucharistie byla a je bohatou inspirací pro výtvarné umění.
Čtyřicátá léta – až apokalyptické období dvou totalit a války, doba nesvobody a neustálého nebezpečí, statisíce uprchlíků proudících napříč Evropou i mimo ni a přitom je nikde nikdo nechce, miliony odvlečených a zavražděných. A umění? Jediné místo skutečné tvůrčí svobody zůstává v umělci samotném, v jeho touhách i zlobě.
Sochař Otto Gutfreund (1889-1927) patří k nejvýznamnějším evropským umělcům první třetiny 20. století. Jeho tvorba se dělí na dvě etapy, jež se liší formálními principy i společenským ohlasem. První spadá do desátých let 20. století, kdy řešil na základě principů kubismu nové prostorové utváření sochy.
Výstava představuje projevy českého výtvarného umění šedesátých let, které se programově věnují vztahu obrazu a slova. Navazují na experimentální postupy v umění, na druhé straně reagují i na tehdy pociťovanou vyprázdněnost jazyka.
Výstava je součástí programu k aktuálnímu tématu 37. ročníku plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století pořádaného každoročně v rámci festivalu Smetanovské dny, letošní téma vědeckého sympozia je „Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století“.
